Je říjnové nedělní ráno. Vstávám a vím, že za pár hodin poběžím. Mým cílem je hřeben, na který každý den koukám z místa mého bydliště. Hřeben Brd.
Brdy mám moc rád. Kdo je nezná, tak je to členitá vrchovina ve středních Čechách. Je to geomorfologický podcelek širšího celku Brdská vrchovina, který celý (tedy i s Hřebeny a Příbramskou pahorkatinou) rovněž bývá nazýván Brdy. V užším významu se za Brdy označují pouze Střední Brdy a Jižní Brdy. Nejvyšším bodem je Tok s 865 m n. m., jenž je současně nejvyšším přirozeným vrcholem středních Čech. Takto jsou popsány Brdy na Wikipedii. Lépe bych to určitě nevymyslel. Ať už je to ale napsáno jakkoliv, jedná se především o krásný kus přírody. Někdy skoro nedotčené civilizací. Nádherné lesy a kopce, vyšlapané pěšinky a stezky, přírodní studánky, nespočet lesní zvěře a živočichů, vodní nádrže a jezírka a spousta jiných krás a přírodních zajímavostí.
Mnohokrát jsem tam jen tak šel, jel na kole, byl fotit… Zajímalo mě co je tohle za kopec a kam třeba vede žlutá a červená značka, když jsem prstem šoupal po papírové mapě. Když jsem byl ještě jura, vzal jsem jednou kolo a přejel celý hřeben Brd Hřebenů od Felbabky až na Cukrák u Prahy. Byl to jeden z nejhezčích zážitků na kole. Pak jsem začal jezdit bike maratony. Nebyl jsem zrovna Jarda Kulhavý, ale bavilo mě to. Záměrně jsem si vybíral ty v Brdech. Za bláta, za deště, za ukrutného vedra, kdykoli. Pak jsem začal běhat. Řekl jsem si, že hřeben jednou přeběhnu. Přece to musí jít, vždyť už jsem ho projel na kole. Myslel jsem na to asi posledních půl roku a při každé cestě do Brd plánoval, tudy poběžím, tady se napiju ze studánky, tady v tom kopci mi asi dojde. Říkal jsem si, že nejlépe poznám každý kopec, hájenku nebo pěšinu, když si část Brd proběhnu po svých.
Zajíždím pro běžeckého parťáka a velkého kámoše Lukyho a vyrážíme směr Jince. Kousek nad nimi zapíchnu auto do lupení u jedné závory. Podzim se začíná ozývat z plných plic. Barevná paleta na stromech je nepřehlédnutelná a pára, která nám jde od huby také. Pár hadříků na sebe, něco na zakousnutí do kapsy a jdeme na to. Jsem moc rád, že do toho jde Luky se mnou. O to víc, že měl včera ještě běžecký závod a jak ho znám, tak to určitě kvůli mě neflákal.
Chci začít z vrchu Plešivce. Je to pro mě takový výchozí bod od západu do Brd Hřebenů, i když správně prý patří do Třemošenské vrchoviny. Z nádherné skalní hrany – Čertovy kazatelny – na vrcholu Plešivce je krásný rozhled. Než se ovšem podíváme do dáli z tohoto skalního plata, musíme rozhýbat naše nohy. Vyrážíme kousek nad Běřínem. Stoupáme do kopce a po chvíli nacházíme červenou turistickou značku. Bude nás provázet v podstatě po celou dobu běhu. Z místa, které se jmenuje Klínek – rozcestí, stoupáme směrem na Plešivec. Lesní asfaltka, místy zapadaná listím, nás vede kolem první studánky až na rozcestí u Viklanu. Hned při prvních metrech oba mlčky zjišťujeme, že je poměrně chladno. Ale jsme zvyklí. Navíc oba předpokládáme, že se během zahřejeme a že se s přibývajícím časem bude teplota zvyšovat. Vbíháme do terénu, konečně. Pěšinky, kameny, šotolina, hlína, klacky, vše nádherně poskládané, tak jak to umí jenom příroda sama. Po několika minutách se nám otvírá slibovaný výhled. Na kochání ale není čas, nechceme se moc zdržovat přešlapováním na místě. Mineme pár trempů na vrcholu, pár zakuklených cyklistů a už jí pelášíme zpátky dolů ke Klínku. V tu chvíli nás oba tak studí ruce, že si to dokonce i řekneme. O ostatních částech těla, které samozřejmě také studí, ale takticky mlčíme. Běží se ovšem krásně, sluníčko se začíná se vší silou prodírat mohutnými korunami stromů. Sem tam nás pošimrá na nohou nebo obličeji a to je pak jako horká lázeň. Krásně si vždy při tom libujeme. Od Klínku, kde už jsme jednou byli, vyrážíme nově vyasfaltovanou rovnou cestičkou směrem na Komorsko. Cesta je to krásná, ale pro nás nic moc v tom smyslu, že je asfaltová a navíc do kopce. Ale co, kopce to je přece to, proč jsme v Brdech. Asfalt bychom ovšem oželeli. Cesta i tak příjemně ubíhá. Probíráme spoustu zajímavých témat. Například, jak může někoho napadnout prodávat Koulotvor a Koulohod v jednom obchodním řetězci, nebo jak přidělat na zadní část dětského bagru cyklistickou blikačku. Když nás tyto skvělé techniké témata omrzí, probíráme aktuální filmy, Mikuláše, boty sportovní, hopsající sluneční brýle na nose při běhu a spousta dalších a dalších neskutečně zajímavých věcí, bez kterých by se přinejmenším přestala točit Zeměkoule, pokud by neexistovaly. Při vybíhání posledních metrů na Komorsko míjíme prvního běžce. Po tradičním udýchaném Ahoj, si oba s Lukym uvědomujeme, že jsme asi opravdu trošku nalehko. Běžec byl „navlečenej jak pumpa“ a my jen tak v krátkém. Jsme ovšem připraveni. Jako žaludské eso vytahuji ze zadní kapsičky čepičku Moira. Luky žádné žaludské eso v rukávu ani jinde nemá a tak asi chvilku jen tiše závidí. Ale není tomu úplně tak. Po chvíli zjišťuje, že jeho super bunda od Klimatexu má něco, co mu při běhu plápolá za krkem. Natahuje kapucu na hlavu a po chvíli ho zaplavuje hřejivý pocit na jeho né příliš vlasaté hlavě. S nasazenou kapucou ovšem vypadá přinejmenším jako Kilian Jornet nebo spíš Anton Krupička, když je mu zima. Pro mě jeho profi běžecké vzezření nevěstí nic dobrého, protože zjišťuji, že mi začíná do stoupání vždy o pár metrů utíkat. Odhadem jsme tak na desátém kilometru, o uběhnutém čase také moc pojem nemám, protože je mým zvykem si neměřit ani trasu ani čas. Někdy to prostě není důležité.
Před rozcestím Pod provazcem se nás snaží svým štěkotem vystrašit malý pokojový pejsek, který je tam s paničkou na procházce. Po chvíli štěkání zjišťuje, že na nás štěkot nijak nepůsobí a tak se rozhoduje běžet s námi. Nejsme proti. Paničce se to ovšem moc nelíbí, asi moc ráda neběhá. Po chvíli pejska setřeseme a vbíháme opět na krásné lesní cestičky. Jedná se o úsek směrem na Kuchyňku. Kuchyňka je lesnatý vrch, vysoký 635 m. n. m. Celá vrcholová partie hory byla prohlášena chráněným územím coby přírodní rezervace Kuchyňka. Lesní cesta se postupně s přibývajícími výškovými metry mění na nádhernou kemenitou pěšinku. Vyběhneme na hřeben odkud je parádní výhled jak na západ tak na východ. Mám skvělý pocit. To je to, co jsem dlouho chtěl. Běžet krásným brdským terénem, po hřebenu, mít výhled a při tom hezké počasí. Myslím že Luky si cestu taky užívá. Dochází mi, že jsem chtěl při začátku běhu udělat na Plešivci společnou fotku, ale vždycky na to zapomenu. Běh je prostě přednější. Nyní ale neodolám, vydoluji mobil a fotím Lukyho před vrcholovým hřebenem.
Většinou si mobil s sebou neberu, ale dnes ho budu na konci cesty bohužel potřebovat, tak mám o zátěž navíc. Po vyfocení fotky zjišťuji, že se mi zase v kapse odemkl a nazdařbůh si zase volal po světě. Nechápu, co ho na tom láká, si za mými zády s někým povídat. No nic, pro jistotu ho vypínám a zapnu ho, až bude opravdu potřeba.
Po tom, co jsme minuli kříž na vrcholu Kuchyňky, sbíháme nádhernou cestičkou a terénem dolů do sedla pod Kuchyňkou. Krásná kamenitá cestička zapadaná listím, lemovaná vysokými buky je opravdu výzva. Srdce mi buší, né tak fyzickou námahou, jako štěstím. O chladu už nemám ani páru. Poté se začínáme blížit na rozcestí pod Studeným vrchem. Chvilku uvažujeme, zda na 660 m. n. m. vysoký vrchol zaběhnout a neokouknout kamennou rozhlednu, ale pak tento nápad zavrhujeme. Oba víme, že by to bylo jen zbytečné zastavení u něčeho, kam se můžem kdykoli v budoucnu vydat třeba na procházku s rodinou, nebo milenkou. Hlavně se nám ale nechce opět běžet stejnou cestu dvakrát. Lesní cestou přibíháme k silnici spojující Dobříš s Hostomicemi. Už z dálky slyšíme auta svištící z hřebenu dolů do Hostomic. Z lesa vyhupsneme na kraj vozovky a rychle ji přeběhneme. V koutku duše jsme rádi, že na lesních cestách žádné rychle svištící auta zase po dalších pár hodin neuvidíme. Sbíháme na Jelení palouky a na chvíli zastavujeme u místní hájenky. Vybíráme si flíček mezi stromy, kam se krásně opírá sluníčko. Chvilku si libujeme, slupneme nějakou tu dobrotu, pár loků vody a už jí mažeme dál. Mažeme je ovšem silné slovo. Stoupání na Stožec si pamatuji už ze závodů na kolech. Bylo vždy výživné. Tentokrát se mi ale stoupá dobře. Asi je to tím, že sebou netáhnu to kolo. Ještě stihnu zastrčit nedojedenou tyčinku do zadní kapsy a už zvedám hlavu. Luky se mi pomaličku vzdaluje. Nechci se ale dát. V půlce kopce mám překvapivě dost sil a zkouším zrychlovat, aby ztráta nebyla tolik metrů. Trošku se mi to daří a metry se zkracují. Dalo by se říct, že kopec je nekonečný, ale překvapivě konec má. Luky se zastavuje nahoře na rozcestí u Vysoké jedle a já se snažím zvýšit tempo, abych u něj byl co nejdříve, než se stihne otočit. Celkem se mi to povedlo. Než mě zahlédne, jsem už jen pár metrů od něj a dalo by se říct, že výkonnostní rozdíl je mezi námi v tu chvíli zanedbatelný. Ale spíše jen běžel se zataženou ruční brzdou.
Chvilku v pomalém tempu nabíráme síly a pak nás čeká asi nejnepříjemnější úsek cesty. Silnice na Stožec je ukrytá ve stínu vysokých smrků na hřebenu. Studený vítr fučí přímo proti nám a běh v tomto směru není příliš komfortní. Ale co, je to příroda. Možná proto přidáváme, abychom byli co nejdříve zase v lese na nějaké pěšině. Při plánování trasy jsme myslel, že se tomuto asfaltovému úseku vyhnu. Na místě jsem ale žádnou jinou značenou kopírující stezku nenašel, tak nám nezbývalo, než pokřtít tuto cestu. Při dalším běhu ale určitě nějakou „zkratku“ najdeme. Mimoto, že je na Stožci nyní krásná příroda, bývala v minulosti poblíž raketová základna zrušená roku 2002.
Jak už to tak ale bývá, po nepříliš povedeném úseku, přijde úsek lepší, a nebo sakra horší. V našem případě nastal naštěstí první případ. Seběh z nádherného Stožce je parádní. Pohled na obrovské duby a buky je tak fascinující, že není radno v tomto pohledu setrvávat dlouho, zvláště když běžíte. Mohli byste si totiž prohlédnout daný strom poměrně hodně zblízka. Radši tedy koukám pod nohy, i proto, že větší kameny se hromadí čím dál víc. Běžíme kolem dvou studánek krásnou stezkou posetou lupením. Lákalo mě pít přímo z těchto zdrojů při běhu, ovšem je zima a tak mě studánky a ledová voda v nich dnes vůbec netáhnou. Zůstanu u své malé průhledné načeplíchané plastové lahvinky, v které čaj vypadá jak… No pojďme dál.
Od druhé studánky se vyšvihneme k Třebízkého dubu. Tento mohutný památný strom působí majestátně. Dřevěná lavička pod dubem vybízí k zastavení a odpočinku, ale pro to tu s Lukym nejsme. Už dub pomalu míjíme, ale zahlédnu další pozoruhodnou věc na Třebízkém dubu. A to čtvrtku s natištěnou otevírací dobou občerstvení na Skalce, krásném místě na kopci nad Mníškem pod Brdy. S úctou ke stoletému dubu nás tato cedulka zajímá asi nejvíc. K našemu překvapení nás informuje, že je otevřeno. Asi těžko budeme zastírat, že nás tato informace v chladném počasí zahřála.
Mým plánem bylo doběhnout na Jíloviště. Rozhodujeme se ale pro dnešek ukončit náš běh v Mníšku pod Brdy. Zbývá nám tedy odhadem asi deset kilometrů. Rozhodně si je ale chceme ještě užít. Od dubu pokračujeme dál. Běh nám nečiní nějaké větší problémy a já dokonce pozoruji, že je mi občas i zima. Vzpomenu si na Tour de France. V zadní kapsičce mám malou papírovou mapku. Neomylně ji vytahuji, rozvírám a během chvilky ji cpu pod triko. Sice jsem to asi neudělal tak obratně jako závodnící Tour s novinami před sjezdem z vrcholů Alp, ale minimálně jsem to dobře okoukal. Luky je přede mnou, takže nic neviděl. Při seběhu je mi potom opravdu o trošku tepleji.
Pozvolna se začínáme přibližovat civilizaci. Zvyšující se počet cyklistů, pejskařů a výletníků stoupá. Na vině je občerstvení někde u osady Na Rovinách. Černá tabule láká zelňačkou, pivem, klobásou. Zvolníme tempo a chvilku se rozhodujeme. Vyhrává ale Skalka a občerstvení tam. Zbývá nějakých pět kilometrů. Jak jsem tak hledal mapu v zadní kapsičce, narazil jsem na nedojedenou tyčinku. Nyní jsme občerstvení zavrhli, tak tyčinka přijde velice vhod. Vylovím jí z kapsy, chci se do ní za běhu zakousnout a ejhle. Je tvrdá jak kámen, nevěřím svým očím. Prostě asi namrzla nebo co. Chvilku chroupu, ale pak to vzdávám. Rozumnější bude, počkat si na teplý čaj na Skalce. Stále po červené turistické značce dobíháme k odpočívadlu u Červeného kříže a pak pokračujeme dál. Po pár metrech se nám otvírá krásný pohled na křížovou cestu a barokní kostelík svaté Máří Magdaleny na Skalce. Kolem jezírka plného leknínů pozvolna dobíháme i k našemu vysněnému občerstvení. Je otevřené a to je skvělé zjištění na závěr. Vylovíme pár zlaťáků z kapes a dáme si zaslouženou nutričně vyváženou odměnu. Dva párky v rohlíku s hořčicí a čaj s medem. Chvilku posedíme u ohniště na sluníčku a domluvíme se, že běh zakončíme seběhnutím do Mníšku pod Brdy. Ještě chvíli se vyhříváme, já vytahuji papírovou mapu z pod trika a Luky na mě nechápavě kouká. Po chvilce mu vše vysvětluji a říkám mu, že inspirací mi byla Tour de France. Jako bývalý cyklista to samozřejmě chápe.
Poslední seběh ze Skalky do Mníšku si náležitě užíváme, kopec je víc než prudký a my se necháváme táhnout gravitací dolů. Kolemjdoucím se myslím zdá, že nekontrolovatelně padáme, ale opravdu je to ještě běh. Po několika kilometrech dobíháme kousek od rychlostní silnice R4. Jsme v cíli. Krásný zážitek. Oba nasedáme do auta a víme, že to stálo za to. V koutku duše si představujeme další běh, tentokrát za teplejšího počasí a nesměle si plánujeme cestu protáhnout až někam k Jílovišti nebo dál, kdo ví…
